Konstrukce balónů

Balóny patří do skupiny leteckých strojů lehčí než vzduch. To znamená, že celková soustava i s pasažéry a vším ostatním vybavením musí celkově dosáhnout nižší průměrné hustoty, než je hustota vzduchu. Aby bylo této podmínky dosaženo, je nad koš připevněn velký vak, který je naplněn plynem lehčím než vzduch. Tento vak je nazýván obalem balónu.

Plyny, jimiž je plněn obal balónu mohou být různé a dají se rozdělit do dvou skupin. Dříve se využívalo vodíku nebo svítiplynu. Jedním z těchto plynů byl naplněn obal balónu a poté byl obal řádně utěsněn, aby nedošlo k úniku plynu. Tyto balóny byly schopny urazit velké vzdálenosti. Podmínku, být lehčí než vzduch, tedy oba tyto plyny splňovaly, jejich velká nevýhoda byla ovšem ta, že se jednalo o velmi hořlavé plyny. Po čase se přišlo s myšlenkou plnit balóny nehořlavým heliem. Hélium je ovšem velmi vzácný plyn a pro časté nafukování a vyfukování je zcela nevhodný. Balón by musel být uskladněn stále v nafouknutém stavu, na což není příliš prostoru.

Druhou skupinou jsou balóny naplněné klasickým vzduchem, který se přímo ve vaku ohřívá speciálním hořákem. Mezi výhody horkovzdušných balónů tedy patří plnění balónů vzduchem a žádné riziko výbuchů. Nevýhodou je krátký dolet. Vzduch v balónu je totiž nutné neustále ohřívat a když už není čím, tak balón logicky klesá k zemi. Ohřívací systém se skládá z již zmíněného hořáku a několika plynových bomb. Hořák by se dal přirovnat k „lehce“ předimenzovanému plynovému vařiči. Samotný let balónu se tedy ovládá tím, jak moc pilot topí. Ke vstoupání je nutné více zatopit a ohřát tak vzduch v balónu a naopak k mírnému klesání je nutné topit méně.